Česká centra, Czech Centres

Česká centra / Czech centres - logo

Novinky

Všechny novinky

Umění často používá asociaci a abstrakci a pro režim je těžší hledat důvody, že jsou „proti“ nám

12. 11. 2014: V Českém centru Berlín se v pátek, 17. 10. 2014 konala diskuze „Kde se umění stává politikou“ o kulturních projektech v postkomunistických a nedemokratických režimech. Diskuze se kromě Taciany Arcimović a Céline Yvon zúčastnil i Šimon Pánek z organizace Člověk v tísni, se kterým jsme poté probrali rizika a úskalí rozvojové spolupráce a smysl nejen kulturních rozvojových projektů.

Šimon Pánek (1967) je jedním ze zakladatelů organizace Člověk v tísni, která svojí činností pomáhá lidem v nouzi v České republice a ve světě již od roku 1992. Organizace Člověk v tísni působila ve více než 50 zemích světa a od doby svého vzniku se stala respektovanou rozvojovou organizací v celém světě. Od počáteční romantické touhy pomáhat lidem se Člověk v tísni pod vedením Pánka změnil ve strukturovanou organizaci se stovkami zaměstnanců a projektů, ale touha věci dělat dobře a s pozitivním dopadem na danou společnost se nevytratila. Pánek nyní už spíše manažer velké instituce působí stále pozitivním dojmem a vyzařuje z něj ochota smysluplně pomáhat v postižených zemích.

Tomáš Sacher, Taciany Arcimović, Céline Yvon a Šimon Pánek (zleva)

PK: Máte za sebou spoustu zkušeností s rozvojovou pomocí. Myslíte si, že kulturní projekty, o kterých byla řeč a které mají podporovat občanskou společnost v nedemokratických či postkomunistických zemích, mají smysl a opravdu jsou pro lidi podporou? Nebo je to jen náš západní konstrukt?

ŠP: Myslím si, že určitě pomáhají. Samozřejmě nelze říci, že paušálně všechny pomáhají, ostatně to tam i dneska zaznělo a je jasné, že je o těchto projektech potřeba přemýšlet. My sami (Člověk v tísni, pozn. red.) z těch čistě uměleckých projektů neděláme snad žádné, ale snažíme se alespoň o nějaký kontakt. Tak třeba v Zakavkazí jsme teď měli tříletý projekt, kdy čeští kvalitní dokumentaristé jezdili školit místní umělce, dělat workshopy, letní školy a tak dále. A zdá se, že to mělo obrovský úspěch. A lidé, kteří již něco točili a na něčem se podíleli, ale chyběla jim určitá kvalita, se leccos naučili.

Takže smysl mají určitě, já myslím, že nyní se zhoršováním situace v těchto zemích - třeba ve smyslu cenzury médií, veřejného vystupování, zavírání členů nevládních organizací a aktivistů - umění získává ještě víc na významu. Protože ty informace jsou podávány ne tak otevřeně, jsou obecně o principech, pravdě, čestnosti... a obecně jde o nějaké morální principy, které v sobě umění většinou nese a většina těch diktatur toto nesnáší, protože režimy nepotřebují pravdu a kritiku, ony potřebují, aby je lidi poslouchali a báli se jich. Takže si myslím, že v tomhle smyslu má umění určitě velkou roli a právě čím horší je situace a čím menší je prostor pro nezávislá média nebo diskuze na univerzitách či jakési kruhy intelektuálů, pak vlastně umění je jedno z posledních prostředí, v jakých mohou tyto hodnotové věci zůstávat. A režim to tak často nerozezná, protože je to často znázorněné v nějaké asociaci a abstrakci, takže pro režim není tak jednoduché se tam dostat a lidi zavírat - nemá jasné důkazy, že jsou "proti" nám a podobně. 

 

PK: A setkal jste se při své praxi někdy s Českými centry jakožto s institucí?

ŠP: My s Českými centry spolupracujeme ve spoustě zemí ve světě. Většinou je to spojené s filmovým festivalem Jeden svět, takže děláme jakési ozvěny toho festivalu - vlastně takovou osvětu, řekněme. Ale nejen to, pořádáme diskuze o zemích, kde pracujeme. Kdysi jsme v Českých centrech měli i  jakousi reflexi těch nejtěžších zemí, kde pracujeme. A byla to tuším Bosna, Kosovo, Čečensko a cestovalo to po Českých centrech v rámci putovní výstavy. Takže pro nás Česká centra jsou přirozeným partnerem.

 

PK: Má pro vás tedy cenu se scházet s úplně jiným publikem, než s kterým vlastně spolupracujete?

ŠP: Určitě. Zvlášť, když jde třeba o film nebo i o dobrou fotografii v těch zemích, kde působíme, a která má nejen dokumentační, ale i umělecký charakter, a dále ji takhle přiblížíme jinému publiku.

PK: A ještě obecnější otázka. Pod pojmem rozvojová pomoc si často představíme něco pozitivního, něco, co má pomáhat. Na druhou stranu tato pomoc může být i negativní, a to v případě, že je roztříštěná a zaměřená na několik vzájemně nesourodých cílů, zvýhodňuje pouze specifickou skupinu obyvatel, může skončit příliš brzo - pokud skončí grant, skončí i pomoc v té lokalitě od té dané NGOs a tak dále. Setkal jste se někdy s tím, že projekt zkrátka nedopadl? Ať už z vašich zkušeností nebo zkušeností s jinou NGOs?

ŠP: Já vám odpovím jinak, ano? Když se podíváte, kolik firem, které začnou podnikat v západní Evropě nebo Americe, dopadne dobře, padesát procent? Kolik evropských fondů, které dostala střední Evropa, bylo dobře použito, pod padesát procent? Kolik plánů, které má člověk v životě ve vyspělém světě, se mu podaří uskutečnit? Těžko tedy můžeme mít na rozvojovou pomoc přísnější požadavky, než máme sami na sebe. Čímž vám odpovídám na to, že samozřejmě spousta těch věcí nevyšla - od nejbanálnějších situací, například že se naplánuje podle dobrého průzkumu vrt o třistametrové hloubce, kde má být voda a voda tam prostě není a tím to končí, až po to, že například teď posledních pět let jsme podporovali nevládní organizace, které otvíraly tzv. právní kliniky na Krymu a bylo jich asi pět nebo šest a byly otevřené občanům ohledně občanských práv, vis-á-vis občan a systémy občana a státu, malým nevládkám, aktivistům, novinářům a podobně. A skutečně se stávaly takovými centry občanské společnosti a řekněme aktivních lidí - a jsou samozřejmě všechny kliniky pryč. Některé z nich třeba obsadili Rusové. Takže pochopitelně, že se nám to také stává, ale já myslím, že je třeba rozlišovat, že se to stane jednak kvůli nějaké vis maior, jednak při vší snaze ne vždy se všechno podaří promyslet a naplánovat tak, aby se to bez chyby povedlo. A to jsou pro mě pořád legitimní situace a v každém lidském chování je několik desítek procent pokusů, které nevyjdou. Samozřejmě problém je, když někdo peníze diverguje, používá na jiné účely a obohacuje se s nimi - tak tady to samozřejmě končí a to je pro mě za hranicí. I s takovými případy se setkáváme, nechci o nich moc mluvit, či bych o nich musel mluvit abstraktně, protože jsme jedni z realizátorů a je na tom, kdo to platí, aby si pohlídal, že je s financemi dobře zacházeno. Ale máte pravdu, to se samozřejmě děje, řada věcí se dá sice ošetřit, když se to nedělá stupidně. Dá se postavit škola v místě, kde bude málo dětí a nebo nebude žádný učitel, ale stačí to prostě pohlídat tím, že se udělá průzkum v té komunitě a nějaká projekce počtů dětí, jak vypadají nejbližší školy, kolik tam je těch dětí, pak se vedou jednání s krajskými školskými úřady, jestli ta škola je v systému, jestli budou  platit učitele, podepíše se nějaká smlouva a tak dále - tohle všechno se dá ošetřit. Nedá se ošetřit to, že to té vesnice přijde malárie, vyschne potok, lidi odejdou, pomřou zvířata - a škola zůstane prázdná, protože oni se prostě přestěhovali o dvacet kilometrů jinam.

 

PK: Teď už spíše jen doplňující otázka. V případě, že někam jedete nebo se rozhodnete pro nějakou zahraniční misi, mapujete nějak to prostředí, zda jsou tam další NGOs a jestli s nimi už spolupracujete? A máte nějaké NGOs, se kterými spolupracujete často nebo funguje nějaká platforma?

ŠP: Ano, spolupracujeme v rámci něčeho, co se jmenuje Alliance 2015, což je osm evropských nevládek, které se snaží využívat synergických efektů a vzájemně se podporují. Sedm jich je ze západní Evropy a my jsme tedy jediní ze střední Evropy. Tady například z Německa tam patří Welthungerhilfe, což je nevládka s obratem 150 miliónů euro, jejímž patronem je Gauck a která existuje padesát let, takže to je proti nám úplný mastodont. Ale my se od nich učíme a minulé tři roky jsme koordinovali tuto platformu z pozice prezidenta, což je rotační funkce a ta nedělá nic jiného, než říká ostatním "pojďte spolupracovat", nicméně pro nás je to velká vzpruha, protože tam máme zkrátka sedm partnerů z celé Evropy a většina z nich je schopnějších, nebo ne schopnějších, ale větších a strukturovanějších - takže to jsou naši primární partneři, když to jde.

Ale jinak mapování terénu, komunikace s ostatními, koordinace aktivit s ostatními je zásadní a kdo to nedělá, je amatér a hochštapler. Nakonec i ty nástroje jsou docela slušné, pod OSN existuje taková struktura, která se jmenuje Office of Coordination of Humanitarian Affairs (OCHA), a ta, jakmile něco vypukne, tak v podstatě už online publikuje mapy a hlavní zasažená místa. Je to částečně volně přístupné a nevládky se tak mohou zapisovat - například jsem tady v okrese Slavjansk a dělám tady tohle a pro tolik a tolik lidí - a to fakt funguje.

Pochopitelně že je v tomto sektoru určitý počet organizací, které to nedělají, protože koordinovati se, a zvláště v nevládním sektoru, samo o sobě v sobě obsahuje to, že ty organizace se navzájem musejí chtít koordinovat, protože nikdo je ze shora nezkoordinuje. A když se někdo chová nezodpovědně, tak se chová nezodpovědně. A pak je na institucionálních donorech, aby se tu organizaci pokusili přinutit ke koordinaci. Potíž je, když je to organizace, která má úplně nezávislý malý fundraising a támhle ve farnosti v Minnesotě vybere 30 tisíc dolarů a pak se přiřítí na Haiti a začne dělat úplně nesmyslné akce. A když jim to řeknete, tak oni řeknou "no tak co, my máme svoje finance, my jsme odpovědní našim dárcům, děláme to podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a bůh to vidí, tak co nám do toho zasahujete." Takže takové příklady taky jsou, my jim říkáme "good doer", takoví dobrodějci.

 

PK: Poslední otázka - ta budova tady, ve které stojíme, je taková specifická. Máte jedno slovo, které tuto budovu charakterizuje?

ŠP: Impozantní! Já bych řekl impozantní, ale ne úplně nutně to musí mít kladný nebo záporný význam.